Droga jménem Marina

Úvodem: následující text je stylizovaný, plný metafor a přirovnání. Vychází z momentálních velice smíšených pocitů.

Ojedinělá droga, která se vyvíjela a měnila během procesu výroby. I já ji propadla, ale její účinek přestával být tak intenzivní jako na začátku a pomalu, ale jistě přicházelo vystřízlivění z drogového opojení. Možná za to může i pozvolné ubývání ingrediencí, z původních 7 na konečných 5.  Všechny drogově závislé prosím, ať můj článek nečtou a užijí si své opojení, dokud trvá.

Moje cesta končí, protože mám k autorce výhrady a ona všem takovým v únorovém čísle napsala, ať její časopis nekupují. I to je jeden z důvodů proč mám potřebu podělit se o svoje pocity. Připadám si jako zakopaná tvárnice v základech, co na začátku sice byla podstatná a důležitá, ale dál už není vidět. Stačí základům poděkovat a užívat si toho krásného bydlení co na základech stojí. Jistě, někdo to bydlení musel postavit a má své neoddiskutovatelné zásluhy; na oplátku dostal za svoji práci zaplaceno.

Výraznější změny jsem zaznamenala v září 2011, v říjnu se první rok oslavil zdražením. Poznámku o levných předplatitelkách jsem tiše přešla. Zlákaná MQ září, která byla opravdu dobrá, jsem objednala tříměsíční předplatné MQ. Zřejmě jsem přehlédla autorčiny plány na oděvní tvorbu a tak jsem byla zklamaná. Lednové číslo bylo jasným znamením, že do dalšího předplatného už nepůjdu a zároveň poučením, že už nikdy nekoupím zajíce v pytli. Abych nekřivdila, prosincové číslo bylo povedené. Bylo totiž celé věnované kabelkám, oboru, který jde autorce nejlépe a díky kabelkám ji většina z nás i propadla. Ve chvíli, kdy jsem netrpělivě vyhlížela březnové číslo v předem uvedený termín, přišla informace o ukončení časopisu, neodpustím si napsat, teatrálním způsobem. Stačilo by krátké prohlášení, že ze zdravotního důvodu časopis končí, nic víc, nic míň. Připravená omáčka mně zprvu vyděsila, byla vážně ostrá, ale druhý den, kdy šéfkuchařka přilila další ingredience se mi udělalo zle.

Co se časopisu týče, k tomu bych použila příměr, že ani autor sci-fi si nemůže psát, co ho napadne jen proto, že jde o sci-fi. Luxusní balení, grafická úprava a fotografie převýšily obsah časopisu. Tím netvrdím, že jsem se nic nenaučila, naučila jsem se mnohé a za to autorce děkuji. Ovšem dle mého mínění profesionální vzhled časopisu neodpovídá neprofesionalnímu přístupu k zákazníkovi.

S názorem, že si toho na svá bedra vzala Bellet příliš nelze jinak než souhlasit. Pokaždé se dozvídáme, že někam skáče, běhá nebo natáčí, nahazuje látky. Jeden čas jsem si přála být jako ona, plnit si své sny a pouštět se do všech projektů po hlavě. Nedá se ji upřít dar strhnout dav a tak i já jsem se účastnila všech možných i nemožných projektů.  Postupem času jsem zjistila, že spoustu z nich nedotáhne do konce a také různé sliby z její strany zůstaly nenaplněny. Škoda. Doufám jen, že Hvězdná deka se dočká svého dokončení, je to pro mě symbol starých dobrých časů, které jsou v nenávratnu.

I přesto, že mám všechna čísla, většinu textů jsem nečetla a to byla chyba, přišla bych totiž o dost dřív na to, že autorka žije v jiném světě, ve svém vlastním světě, který se vzdaluje realitě s každým dalším číslem. Svět kde se až nezdravě chválí a povzbuzuje, součástí jsou i stránky časopisu což je mikrosvět sám o sobě. Mikrosvět, jehož jsem byla součástí a který jsem navštěvovala často a ráda, kde jsem poznala spoustu skvělých ženských. Jen už se mi v mikrosvětě přestalo líbit. Kritika není vždy jen na škodu, věřím, že dobře podaná kritika může člověka posunout zase o kousek dál, ale není lehké ji přijmout. Blízký mi není ani zástup plačících fanynek, který bez mrknutí oka přijme vše co je mu naservírované. Nikdy jsem si nevylepovala plakáty kohokoliv a nikdy jsem se necítila být fanynkou, možná také proto nechápu ono bezmezné obdivování modly jménem Bellet.

Ještě bych vypíchla úvodník listopadového čísla, který toho dost vysvětluje. Možná by její ideální svět mohl existovat za předpokladu, že připálenou kaši, kterou dle mínění kuchaře mám vyplivnout v tichosti a o samotě, dostanu zdarma. Jako platící zákazník mám plné právo kuchaře upozornit, že připálenou kaši servíruje opovážlivě často. Výtku ohledně kvality časopisu ovšem nelze vyjádřit na stránkách časopisu, jelikož kritické poznámky nejsou tolerovány a to ani v případě, že jsou prezentovány slušnou formou. Pod rouškou ochranných křídel byla už nejedna uživatelka smazána.

Nejsem nepřející člověk, řídím se příslovím: přej a bude ti přáno. Nemám ani potřebu někoho přesvědčovat o svojí pravdě. Nejsem Don Quichote. Proto přeju všem jen to nejlepší. Prosím vás jen o jedno. Zamyslete se! Zamyslete se dřív, než o někom napíšete, že je jen zamindrákovaná chudinka co vede ubohý život a její kritika je jen pouhou závistí.

Moje cesta tedy skončila, nebudu už nikdy víc netrpělivě vyhlížet, co se skrývá za kopcem či zatáčkou. Byla to cesta rozmanitá, občas krásná, jindy na ni pršelo. Cesta, která mně zavedla i na tuhle blogovací odbočku. Svým způsobem jdu po cestě dál, jen je jiná, moje vlastní, bez toho aniž bych musela být součástí davu či něčí příznivec.

Závěrem snad jen: děkuji, že respektujete moje právo svobodně vyjádřit svůj názor, jako já vždy respektovala pravidla Galerie Marina.